Věřte, nevěřte - záhady a tajemno

Ráda si čtu příběhy, kde člověka mrazí a neví, co si myslet. Někdy to jsou s prominutím úplné bláboly, ale někdy opravdu nevíte, co si myslet. Tenhle příběh mě opravdu zaujal, protože i já občas v noci venku slyším dětský smích, nebo dětské hlasy. Ano, bydlím v paneláku na sídlišti, je možné, že rodiče se někde s dětmi zdrželi a vezou je pozdě v noci domů, ale já jdu většinou k oknu a podívám se, protože v době únosů dětský pláč v noci nevěstí nic dobrého ... No a většinou nic nevidím, před domem je vymeteno. Ale je pravda, že než jsem rozespalá k onu došla, tak třeba zašli všichni do nějakého vchodu. Tímto nemyslím na žádné záhady, jen jsem tím chtěla říct, že něco jiného je to slyšet na sídlišti a něco jiného třeba u nás na chatě na samotě uprostřed lesů. To už by bylo něco jiného ...

Zkopírovala jsem tady příběh jednoho chlapce - schválně, zdá se vám pravdivý ?

Jednou večer jsem nemohl usnout, tak jsem si šel otevřít okno, aby mi do pokoje šel čerstvý vzduch. Když jsem otevřel okno, přišel velký náraz větru, že mi málem to okno vybilo zuby. Najednou venku začalo problikávat veřejné osvětlení a slyšel jsem jakoby skučení a brekot. Nemohl jsem se pohnout.

Když jsem okno zavřel, slyšel jsem venku nějaké zvuky. Otevřel jsem jej tedy znovu a pod oknem, kde je dětské hřiště, jsem slyšel dětský smích. Byla ale noc. Neuvěřitelně jsem se vyděsil a nevěděl jsem, co mám dělat. Vítr ustal, lampy už svítily normálně. Když jsem to ráno popisoval své mámě, řekla mi, že se na onom hřišti kdysi dávno, stala nehoda, kdy se nějaké děti moc rychle točily na kolotoči, neseděly tak jak měly a tři z nich spadly pod konstrukci, která je zabila.

Neumím popsat ten strach a zvláštní pocit, který jsem cítil.

Zdroj - http://verte-neverte.okamzite.eu